Pražská kaviareň jako slovenský zahraniční odboj

Místo práce mezi vlastním lidem si tihle Slováci volí bezpečný a prestižní prostor kaváren, univerzit a pražských náměstí, kde se za podpory podobně smýšlejících elit stylizují do rolí morálních autorit. Slovenskou realitu přitom vnímají s rostoucím odstupem, o to však radikálněji. Voliči, kteří si demokraticky zvolili jinou cestu než tu „jedinou správnou“, jsou v jejich očích zmanipulovaný dav, populistická masa nebo rovnou „ohrožení demokracie“.

Spojenectví Pražské kaviarne s českým hnutím Milion chvilek pro demokracii tak není náhodné. Jde o ideologické spříznění dvou proudů, které odmítají výsledek voleb, pokud není v souladu s jejich představami. V jejich myšlenkách není místo pro národní stát, vlastní cestu nebo autentickou kulturu – vše je podřízeno vyššímu dobru, definovanému z metropolí, neziskovek nebo evropských struktur.

Spolek Pražská kaviareň se oficiálně profiluje jako občanská iniciativa Slováků žijících v Praze, kteří se „angažují ve veřejném prostoru“ ve jménu obrany demokracie, evropských hodnot a občanské společnosti. Na první pohled jde o líbivý a neškodný projekt politicko-společenských idealistů. Jenže právě tato rétorická maska zakrývá skutečný ideologický podtext: Pražská kaviareň není občanskou iniciativou ve vlastním slova smyslu, ale ideologickým expoziturou slovenského progresivismu v bezpečí zahraniční akademické elity. Jejich rétorika je povědomá každému, kdo zná jazyk nadnárodní liberální scény – demokracie je ohrožena, protože se voliči rozhodli „špatně“. Právní stát je údajně v krizi, pokud není moc ve správných rukou. A hodnoty, které je třeba bránit, nejsou konkrétně definované, nýbrž fluidní, idealistické, postavené na univerzalismu bez vazby na domácí realitu.

Zvláštností jejich aktivit je záměrně přeshraniční charakter. Pražská kaviareň v zásadě neoslovuje slovenskou veřejnost, ale české spojence – aktivisty, studenty, novináře a levicové politiky. Z Prahy se snaží ovlivnit slovenské vnímání reality, avšak bez reálného kontaktu s běžným životem na Slovensku. To jim umožňuje radikálnější pozice, ostrý slovník a moralistní tón bez politického rizika. Jsou to „bojovníci za demokracii“ bez odpovědnosti, bez rizika a bez volební legitimity. Přitom právě v této odtrženosti tkví podstata celého fenoménu. Nejde o obranu demokracie, ale o obranu vlastní hegemonie – kulturní, akademické, mediální.  

Demokracie jako fetiš

Ve veřejném prostoru, který formují aktéři jako Pražská kaviareň, Milion chvilek (proti demokracii) či jejich početní mediální spojenci, se pojem „demokracie“ stal fetišem – posvátným slovem bez přesného obsahu, ale s maximálním mobilizačním účinkem. Vše, co s tímto pojmem nesouzní, je apriorně špatné. Takovýto redukovaný výklad však odporuje podstatě demokracie jako vlády lidu, nikoli vlády neziskových organizací, mediálních názorových kartelů či napojených aktivistických skupin. Zneužití pojmu „demokracie“ je patrné i z toho, že se jako demokratické prezentují nikým nevolené subjekty, zatímco politické síly s legitimním mandátem jsou onálepkovány jako „autoritarismus“ či „populismus“. Skutečný význam slova demokracie je tedy v tomto prostředí obrácen naruby: o demokracii mohou mluvit jen ti, kdo zastávají liberální agendu, ostatní mají mlčet.

Tato perverze demokratického diskurzu má jeden hlavní cíl – zabránit většinové společnosti, aby artikulovala své vlastní hodnoty prostřednictvím národního státu. Národní stát, jakožto nositel lidové suverenity a kulturní kontinuity, je totiž jediným skutečným nástrojem, jímž může většina projevit svou vůli. Proto je také ze strany progresivních elit systematicky zpochybňován jako relikt minulosti, zdroj xenofobie či hrozba evropské jednotě. Tento útok však nevede k posílení demokracie, ale k její destrukci – neboť bez národa není demos, a bez něho nemůže existovat žádná funkční demokracie. V tomto světle se role slovenského zahraničního odboje jeví jako součást širšího kulturně-politického procesu, jehož cílem je přesměrování loajality občanů od národního společenství k neosobním, transnacionálním strukturám moci. Proto se stále více Slováků i Čechů obrací zpět k základním pojmům: národ, stát, suverenita. Nikoliv z nenávisti, ale z nutnosti přežít v prostředí, které relativizuje vše tradiční a zároveň neprodukuje žádné nové smysluplné kořeny. Obrana národního státu není útokem na demokracii – je jejím základem. A ten, kdo tuto pravdu opouští, třebaže se odvolává na „hodnoty“, ve skutečnosti buduje nový autoritářský řád, v němž už pro většinu nebude místo.

Čtěte také:
Slovensko jako naše okno do budoucnosti
Česko euro přijmout nemusí. Důvodů, proč se držet koruny, je mnoho. Stačí se podívat na Slovensko
Čeští politici předvedli vrcholné pohrdání slovenskými voliči i demokracií. Jednou se jim to vrátí